Nařízení REACH představuje jeden z nejsložitějších a nejrozsáhlejších právních předpisů v historii Evropské unie. Název je akronymem pro registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals). Toto nařízení vstoupilo v platnost v roce 2007 s hlavním cílem zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví a životního prostředí a zároveň zvýšit konkurenceschopnost a inovace v chemickém průmyslu.

Základním principem REACH je přenesení odpovědnosti za bezpečnost chemických látek z veřejných orgánů na průmysl. To v praxi znamená, že výrobci a dovozci mají povinnost shromažďovat informace o vlastnostech látek, které vyrábějí nebo dovážejí v množství větším než jedna tuna ročně, a tyto údaje registrovat u Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) se sídlem v Helsinkách. Platí zde striktní pravidlo „žádná data, žádný trh“, což znamená, že bez řádné registrace nesmí být látka v EU legálně vyráběna ani prodávána.

Součástí nařízení je proces hodnocení, kdy agentura ECHA a členské státy prověřují kvalitu registračních dokumentací a zkoumají rizika vybraných látek. Pokud se prokáže, že určitá látka představuje neúnosné riziko, může být její používání omezeno nebo může být zařazena na seznam látek vzbuzujících velmi velké obavy (SVHC). Tyto látky pak podléhají autorizaci, což je proces, kdy firmy musí prokázat, že rizika spojená s jejich používáním jsou dostatečně kontrolována, nebo že socioekonomické výhody převažují nad riziky a neexistují vhodné alternativy.

Nařízení REACH se nevztahuje pouze na chemický průmysl v úzkém slova smyslu, ale dopadá na většinu firem napříč trhem. Týká se totiž i látek obsažených v předmětech, jako jsou oděvy, nábytek, elektronika nebo hračky. Firmy v dodavatelském řetězci jsou povinny sdílet informace o bezpečném použití prostřednictvím bezpečnostních listů, což zajišťuje, že se k profesionálním uživatelům i spotřebitelům dostanou jasné pokyny k ochraně zdraví a životního prostředí.